Pákistán

Na hranici do Pákistánu nás uvítali celníci v hlouhých pyžamech. Širván kamíz jsou volné kalhoty a hodně dlouhá košile.

Cesta z hranic do Quetta po poušti nás šokovala přeloženým busem. Na střeše byla ohromná hromada věcí. I mistní byli nervozní z bočních výkyvů. Nevyfotil jsem "ranní hygienu v poušti", nedokázal jsem ji ani zkusit.

V Pákistánu se jezdi vlevo. Dělalo nám to pár týdnu potíže při přecházení.

Zubařská ordinace v Quette nema nic spolecneho s ordinaci v CR. Tedy bezna ordinace. Je to mistnost velikosti školní třídy, kde je 5 křesel a u každého houf lidí. Možná tam někde byl i doktor.

Turistické informace v Pakistánu byly jedny z nejlepších na cestě. Všude měli pěkné mapy a odpovědi na otázky byly pravdivé. Což nelze říci o Indii apod.

Klima bylo pro našince nepříjemné. Na špínu, prach a dusno jsme si dloouuho nemohli zvyknout.

Lidé neznají CR, sotva tuší něco o Evropě.

Dali jsme si malý trek do základního tábora pod Nanga Parbat. Byla to příjemná nenároční cesta a navíc nam přálo počasí. Pro mě jedna z nejlepších částí Cesty.

Busy ci mikrobusy jedou až jsou plné na 120%. Jeli jsme dodávkou, která je v CR pro 9 lidí, v Pákistánu měla sedadla pro 15 lidí a jelo nás 24 dospělých + 5 dětí. Podobné to je i v Íránu.

Na konec ramadánu v autobuse rozdali datle a nakrájená jablka. Hned jsme to snědli a blbě po nás koukali. Všichni čekali na konec denního půstu. Pak byla zastávka na večeři, která byla také tradiční - čapátý (chlebove placky) a mističky s masem a omáčkou. Nikdo se nás neptal, postavili to před nás a my to slupli. Nebylo to špatný.

Pákistán nas velmi dobře připravil na Indii. Ovšem nevím co může cestovatele připravit na Pákistán.

Platí zde zákaz alkoholu. Ale za horentní sumu lze sehnat.